Jak z knihy

Jednou jsem pozval dívku do opery a když řekla, že se mnou půjde, nemohl jsem tomu uvěřit. Byl jsem do ní zamilován tak, jako do žádné jiné ženy ve svém životě. Miloval jsem ji a chtěl jsem jí říct, abychom se příští den nebo týden nebo měsíc vzali, kdy bude moci, protože prostě patříme k sobě, že to tak jednoduše musí být – i když do té doby jsem o sňatku ani neuvažoval. U ní jsem ale chtěl, aby byla má žena, prostě klišé mužské sobectví, ale bylo to úpřimné a bylo to peklo.

Už jsem nebyl žádný teenager, ale po letech jsem si tak znovu připadal. Srdce mi tlouklo, kdykoliv jsem si na ni vzpoměl, a já na ni myslel pořád. Snažil jsem se dívat na to s ironií a získat odstup, jako vždycky předtím – od ní, i od sebe –, ale nešlo to, vůbec. Potřeboval jsem na ní přestat být závislý, jenže touha mě zrazovala. Já po ní chtěl toužit. Pořád se nabourávala do mých fantazií. Ještě jsem se tak úplně nezbláznil, ale domníval jsem se, že ten stav není daleko a že ho brzy hořce okusím.

A teď stála vedle mě a kadeře se jí podmanivě stáčely na šíji. I když jsme byli v Bratislavě, přišla v ten večer oděna jako na premiéru do La Scaly nebo do Met a vypadala ještě hezčí než jindy a byla to moc hezká dívka, nejhezčí, jakou jsem kdy potkal, a to jsem prošel kus světa. Díval jsem se jí do očí, třásly se mi kolena a bylo to fucking romantic!

Začala muzika. Orchestr burácel a byl ve formě, zpěváci taky. Ale nedovedl jsem se soustředit. Dívka seděla strnule pár centimetrů ode mne a já jí vnímal tak intenzivně jako ještě nikdy žádného člověka, její tvář, vůni, ruce, prsty, náramek. Její přítomnost mne obestřela jako kouř ohně, erotický náboj složený z neviditelných částic, které mne přiměly zůstat dlouhé minuty v naprosté nehybnosti. Přemýšlel jsem, jestli někoho má a pokud ano, jak je to vážné.

Od první minuty jsem toužil dát ji polibek jak z knihy. Ona jako by četla mé myšlenky a použila výraznou rudou rtěnku.

Byla to dlouhá opera, téměř pět hodin. Čas ubíhá různě, podle toho, s kým. Kdykoliv to šlo, pohlédl jsem se na její rty, které mne fascinovaly a já chtěl, aby mi řekly své tajemství. Polibek může být konec, ale já doufal, že to bude začátek.

V pauzách jsem spolu mluvili a pili šampaňské, oboje hodně. Její světlé oči získaly hlubší a jiskřivější odstín modré. Řemen kabelky se jí na rameni zařezával do černé halenky. Postavu měla štíhlou a vypadala teď ještě mladší.

Na pódiu se umíralo a my ožívali. Polibek přichází, když se končí řeč. Polibek je lepší než sex. Polibek může ne změnit na ano. Je to rozhřešení.

Říkal jsem si, že to nechci uspěchat, abych to nezkazil. Ale nedokázal bych odolat dalšímu zintenzivnění své touhy a bolesti.  Udělám to, když padne opona, protože v tom je vždycky něco osudového, a pak už ať se stane, co se má stát.

Králové vraždili, říše se rozpadaly, světlo zhasínalo. A pak poslední munumentální tón. Už jsem se nadechoval a otáčel. V té vteřině mne políbila ona.

Vyzkoušel jsem kdysi různé drogy, ale jakživ jsem nebyl v takovém tranzu. Když se spojili rty, byl to nový život. Jako kdybych vdechl nektar černého květu. Všechno jsem viděl srdcem. Cokoliv se zdálo možné. Když sklopila oči, její tvář blikala přízračným světlem.

Paní Bovaryová ve smrtelné křeči naposled nejvroucněji ve svém životě líbá – nohu Krista, co je jeden z nejzvláštnějších polibků v dějinách psaní. Jeviště i sál byli prázdné, jenom my dva tam seděly v obrovském prostoru. Nechali jsme své rty navzájem odpočinout, spočinout na sobě. Neslyšně položená otázka byla stejně neslyšně zodpovězena.

A pak nás odtud vyhnali, jak to umí jenom divadelní uvaděčky v Bratislavě, a my vyšli ven, a byla noc, tma a světla města a nový sníh a šílená luna a zběsilé vločky hltaly poslední stopy nočních chodců.

Elle, 2/2012, Foto: Robert Doisneau, 1950

Reklamy

6 thoughts on “Jak z knihy

  1. Ha tak toto sa mi paci viac ako vsetko doteraz, co som od teba cital. Toto je Hollywood, ktory si kazdy z nas nesie v sebe, no nie kazdy ho bez hanby dokaze vypustit na slobodu. ..Tak trosku klise, ale o tom to je. Ani slovo navyse. Ked som ten pribeh cital, citil som akoby bol zapisany v mojej DNA. Klobuk dole! ..citatelky Elle budu mat radost ,-)

  2. “A pak nás odtud vyhnali, jak to umí jenom divadelní uvaděčky v Bratislavě,” – nádhera ;)

  3. nadpozemsky krásne, michal !
    čítam a preciťujem každým kúskom. ..tak báječné .)

  4. citam to stale dokola a dokola uz niekolko dni, stale sa k tomu vraciam. je to presne ako jeden sen, ktory sa dookola sniva. jednoducho fucking romantic. az tak, ze sa pri citani zakazdym trasiem.

  5. Krasne si to napisal, si majster pera.

    …a zdaleka to nie je citanie len pre zeny :o)

Napíš komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s