Jednou jsem pozval dívku do opery a když řekla, že se mnou půjde, nemohl jsem tomu uvěřit. Byl jsem do ní zamilován tak, jako do žádné jiné ženy ve svém životě. Miloval jsem ji a chtěl jsem jí říct, abychom se příští den nebo týden nebo měsíc vzali, kdy bude moci, protože prostě patříme k sobě, že to tak jednoduše musí být – i když do té doby jsem o sňatku ani neuvažoval. U ní jsem ale chtěl, aby byla má žena, prostě klišé mužské sobectví, ale bylo to úpřimné a bylo to peklo.
Už jsem nebyl žádný teenager, ale po letech jsem si tak znovu připadal. Srdce mi tlouklo, kdykoliv jsem si na ni vzpoměl, a já na ni myslel pořád. Snažil jsem se dívat na to s ironií a získat odstup, jako vždycky předtím – od ní, i od sebe –, ale nešlo to, vůbec. Potřeboval jsem na ní přestat být závislý, jenže touha mě zrazovala. Já po ní chtěl toužit. Pořád se nabourávala do mých fantazií. Ještě jsem se tak úplně nezbláznil, ale domníval jsem se, že ten stav není daleko a že ho brzy hořce okusím.
A teď stála vedle mě a kadeře se jí podmanivě stáčely na šíji. I když jsme byli v Bratislavě, přišla v ten večer oděna jako na premiéru do La Scaly nebo do Met a vypadala ještě hezčí než jindy a byla to moc hezká dívka, nejhezčí, jakou jsem kdy potkal, a to jsem prošel kus světa. Díval jsem se jí do očí, třásly se mi kolena a bylo to fucking romantic!
Michal Hvorecký 