Michal Hvorecký

Vítejte ve Wilsonově

/ Michal Hvorecky / Pridaj komentár

Recenze knihy Lovci & sběrači

Multikulturalistické koncepty vznikaly i podstatně dřív než v dnešních napjatých dobách. V roce 1918 dokonce na pár týdnů podobný koncept ovládl i slovenskou metropoli Bratislavu. Na počest tehdejšího prezidenta nejdemokratičtějšího státu Woodrow Wilsona přejmenovali zastupitelé město na Wilsonov či Wilsonstadt a podle nových zásad začali spokojeně žít.

A právě do světa „jiného“ Slovenska můžeme nakouknout prostřednictvím slovenského spisovatele Michala Hvoreckého, jemuž v těchto dnech vychází česky povídková sbírka Lovci & sběrači.
Tvoří ji pět propracovaných povídek s tématy ve středoevropském kontextu zcela výlučnými. Kyberpunkově pochmurná vize závislosti na sitcomech Nové médium a dekadentně lascivní příběh modelky a jejího agenta Berlin v podstatě navazují na to dobré, co Hvorecký začal ve své první povídkové sbírce Silný pocit čistoty.

Akční tempo i děj, galerii ikon popkultury a mezižánrových odkazů, čas posunutý pro lepší nadhled trochu dopředu. Jen elegance, s jakou se Hvorecký pohybuje ve vodách sci-fi devadesátých let minulého století, je v jeho druhé povídkové sbírce snad ještě vybroušenější.

Povídka První vítězství hypermarketů už znamená posun k mnohem současnější poloze. To, co se jeden z proroků kyber generace Douglas Rushkoff snaží doložit ve své investigativní knize Manipulativní nátlak, Hvorecký sděluje sevřeněji, hysteričtěji, pomocí fikce, ale stejně srozumitelně: Korporace udělají všechno pro to, aby nám prodaly svoje zboží. A pokud to jednou přeženou, možná že se kvůli nim všichni sežereme. Nebyl by to však Hvorecký, kdyby se spokojil pouze s popisem „korporativního“ Zla.

V nejdelší a podle reakcí i nezdařilejší povídce Brand Party si bere na paškál taneční scénu plnou zarytých antiglobalistů a výstředních raverů. Právě Brand Party obsahuje snad všechny rysy Hvoreckého tvorby, která z něj dnes činí nejprodávanějšího slovenského autora s kultovním postavením mezi mladou generací. Dokáže hovořit o dnešním světě nejen s bravurou sečtělého vzdělance, ale především s naprosto nezaujatým nadhledem, který hloupější recenzenti zaměňují za cynismus. Hvorecký se však dnešního světa neštítí, jen ho vidí podstatně složitější než aktivisté či korporativní pisálci.

A nakonec třešnička. Je jí samozřejmě povídka Nejhorší zločin ve Wilsonově, odehrávající se ve výše načrtnutém prostředí „alternativní“ Bratislavy. Povídka byla psána původně pro „zombie“sbírku sdružení Rigor Mortis Je dobré být mrtvý a tak se značně odlišuje od Hvoreckého stylu i výběru témat. Tento „metafyzický horror“ tak můžeme brát jako exaktní důkaz Hvoreckého řemeslné zručnosti. Dávky napětí a akce jsou tu správně rozděleny, detektiv balancuje na pomezí typů Phil Marlowe a Exorcista a povídka má dusnou atmosféru, skvěle fungující v důvěryhodně líčeném prostředí.

Hvoreckého stojí za to číst, rozhodně však neprohloupíte, i když budete sledovat jeho neliterární činnost. Wilsonstadt totiž ožívá i v dnešní Bratislavě a to v podobě unikátního festivalu Wilsonic. V minulých letech se na festivalu, zaměřeném podle slov organizátorů na „advanced pop“ či digitální hudbu, představila například islandská skupina Gus Gus či britský experimentátor Max Tundra. Pokud pojedete na festival vlakem, vezměte si sebou na čtení Lovce & sběrače.

L. P. Fish, Reflex, 10. 12. 2003

lovciasberaci_obalka

Bondyho Prvních deset let

/ Michal Hvorecky / Pridaj komentár

Filozof, básnik a románopisec Egon Bondy, vlastným menom Zbyněk Fišer (1930) sa už za života, a to dokonca vo výnimočne v mladom veku, stal legendárnou postavou českej kultúry druhej polovice dvadsiateho storočia. Jeho estetické a politické názory z neho urobili pre jednu časť spoločnosti priam kultovú osobnosť so štatútom guru a pre druhú zasa postrach či dokonca odstrašujúci príklad večného vydedenca.

Celoživotné škandalizovanie okolo jeho osoby zväčša vychádza z Bondyho verejne známeho názorového presvedčenia „jsem marxist levý“.

V dnešnej dobe stupňujúcej sa dejepisnej sklerózy považujem za veľmi prínosné, že sa Bondy dal prehovoriť svojimi priateľmi a rozhodol sa publikovať prvú časť memoárov už teraz, a nie až päťdesiat rokov po svojej smrti, ako pôvodne plánoval.

Práve poznanie desaťročia 1947-1957 vnímam ako kľúčové na pochopenie tragickej premeny demokratického povojnového Československa na totalitný stalinistický štát porušujúci základné ľudské práva a slobody. Text vznikol v roku 1981 a spájanie retrospektívnych častí z päťdesiatych a šesťdesiatych rokov s vtedy aktuálnym „vekom nehybnosti“ vrcholiacej normalizácie mu dodáva ešte mrazivejšie, bezútešnejšie vyznenie.

Bondy s osobným zaujatím, ale aj s chladným zmyslom pre presnú faktografiu vykresľuje praktiky diktátorského režimu, oproti ktorým vyznievajú kadejaké fantastické hrôzostrašné príbehy ako nevinné rozprávky pre deti.

Po knižných spomienkach Václava Černého a Jana Zábranu ide o ďalší príspevok prvotriedneho českého intelektuála k poznaniu tej desivej éry, ktorú dnes kadejakí kariérni ľavičiari zámerne romantizujú ako „staré dobré časy“.

Autorova prvá dekáda sa začína zásadným sebauvedomením v sedemnástich rokoch: „Jsem básník. A byl konec / spadla klec / byl jsem na doživotí odsouzen“.

Napriek mladému veku sa už stihol vyprofilovať ako celistvá osobnosť: surrealista, ľavicový aktivista, vo februári 1948 „samozřejmě na straně KSČ“ s plánom pomôcť príchodu svetovej revolúcie.

Na rozdiel od svojich početných kolegov, ako napríklad Pavel Kohout, profitujúcich na propagandistickej literatúre, však už v priebehu niekoľkých týždňov zistil, že s plánovaným komunizmom sa „něco jaksi nepovedlo“.

Začala sa jeho spletitá životná cesta v postoji inakosti, pre ktorý ho prenasledovala vládna moc, ale nechápala ho aj časť disentu. Rebelantstvo v tej dobe znamenalo stať sa priam kriminálnym živlom, lebo odmietnutie vojenskej služby a pracovnej povinnosti boli prísne trestané zločiny, a zmieriť sa s katastrofálnymi životnými podmienkami i pravidelnými pobytmi vo väzniciach.

Napriek všadeprítomnej atmosfére mizérie bola Bondyho mladosť bohatá na stretnutia s najzaujímavejšími osobnosťami vtedajšej českej kultúry a spoločnosti: poetka Jana Krejcarová, básnici Karel Teige a Ivan Vodseďálek, spisovateľ Bohumil Hrabal, herec Jan Werich, politik Záviš Kalandra, maliari Vladimír Boudník a Mikuláš Medek.

Bizarne vyznievajú spomienky na kamarátstvo s príslušníkmi pražských zlodejských gangov i pašerácke prechody cez hranice s Rakúskom. Podobne ako autorovi generační druhovia sa aj čitateľ pýta, ako Bondy popri náročnom boji o každodenné prežitie a hektolitroch piva v tom čase vôbec stihol vytvoriť množstvo prvotriednych básnických diel, viacero denníkov a dokonca aj protistalinistický román s názvom 2000, úryvky z ktorého sú súčasťou zväzku.

Vďaka jeho neúnavnému pracovnému nasadeniu sa vtedy zrodila aj edícia Půlnoc – vôbec prvé povojnové samizdaty v Československu.

Bondyho memoáre dokumentujú začiatky českého literárneho undergroundu, ktorý časovo predstihol americkú beat-generation a výrazne ovplyvnil taktiež autorov ďalších generácií ako Jáchym Topol, Petr Placák či Tereza Boučková.

Cenná je v knihe aj rozsiahla, raritná obrazová príloha. Hodnotu tohto pozoruhodného editorského počinu však zbytočne znižuje katastrofálne zredigovaná autorská poznámka, ktorú Bondy v roku 2002 nahovoril na kazetu v slovenčine a prepísal ju niekto, kto o slovenskej gramatike nemá ani šajn.

Egon Bondy: Prvních deset let (Maťa, Praha 2002), Editor Martin Machovec

Neprocitnu tady, až na jiným světě

O různých možnostech pohybu českým literárním undergroundem

Proč si Slováci vítězství na MS nezaslouží?

/ Michal Hvorecky / 172 komentárov

Pražský sportovní komentátor Karel Jeníček o slovenském hokeji. 14. 5. 2002

Poprvé v historii, deset let po vzniku samostatného státu, Slovensko získalo titul mistra světa v ledovém hokeji. Bylo to ale zasloužené? Jako dlouholetý znalec slovenského stylu hry jsem přesvědčen, že ne! Vyhrát měla jistě česká parta, která do Göteborgu, Jönköpingu a Karlstadu vyslala nejlepší světovou sestavu vůbec. Vítězství slovenských hokejistů je neuvěřitelně nespravedlivé. Takový vývoj nikdo nečekal.

Celkem šestnáct týmů bylo ve Švédsku rozděleno do čtyř základních skupin, kde se utkaly systémem každý s každým. Tři nejlepší týmy postoupily do dvou osmifinálových skupin a osm týmů pak do čtvrtfinále, které se hrálo systémem play off. Slováci měli při losování štěstí, jenž Čechy pořád obcházelo. A finále, to byla opravdová fraška. Tak nehezký hokej, jaký předváděly Slováci, jsem již dlouho neviděl.

Diváky v sobotu v Göteborgu poprvé rozjásal ve 1. minutě Ľubo Višňovský, hluboce průměrný bruslař, když náhodou, hned po 22 vteřinách, nahodil kotouč do skrumáže před brankou a ten si mezi nohama několika hráčů našel cestu do sítě. Ruští hokejisté vstoupili do nejdůležitějšího souboje bez bázně, ale v první třetině jim nestála štěstěna po boku. Slováci začali nesoustředěně, přímo špatně, i když v 1. třetině přestříleli soupeře v poměru 2:0.

Brzy se prokázalo, že kapitán Miro Šatan není sebevědomá, originální a vůdčí sportovní i lidská osobnost, kterou každé mužstvo potřebuje jako sůl. Rusové pak díky několika výborným zákrokům úvodnímu náporu odolali a v prostředním dějství se začali osmělovat. Slováci již v druhé půlce utkání neměli moc šancí.

Bylo jen otázkou času, kdy dají Rusáci první gól a převezmou vedení. Brzy so sborné dařilo vše, na co sáhla, a sebevědomým herním projevem nedovolovala jakýkoliv slovenský odpor. Vyděšení Slováci se stáhly do defenzivy a pasivní hrou si nevytvářely další příležitosti. A spůsob, jakým hráli v oslabení, to je jednoduše skandál!

Co říci jednotlivě ke slovenským hráčům? Peter Bondra a Žigmund Pálffy (jinak přítel nejmenované slovenské silikonové fitnes „krasavice“) střílejí náhodně a bez přemýšlení. Chybí jim strategický smysl, který skvěle zvládá náš Jaromír Jágr. Na gólmana a teď taky „zpěváka“ Jana Lašáka nemusíte pálit nijak tvrdě. Stačí, když pošlete kotouč směrem k brance. Co jiného se dá říct, když nezvládl třetí ruský zásah, ve všech směrech tak banální!?

Smůla, že za Rusy nehrál skvělý brankár Nabokov, skóre mohlo v závěru vypadat jinak!

Pro příklad si vezměte slovenskou taktitu v druhé polovině utkání. Slovensko jako celek se zaleklo a aktivita byla tatam. Rastislav Pavlikovský minul, neuspěl nováček Somík a do třetice zaváhal Pálffy. Slováci se zatlačili do obrany a jejich občasné kontry nebyly nebezpečné. Sborná nevěřila, a já již vůbec ne, jak Šatan se štěstím proměnil a přidal třetí cihlu na slovenskou zlatou, ale nezaslouženou stavbu.

Led se před Lašákovým brankovištěm žhavil. Sušinskij pak nádherně umazal jednu čárku z ruského manka a ukázal Slovákům, jak se ve světě hraje opravdový hokej. Rusové o sobě dávali pořád více vědět brutálními střeleckými projektily, o kterých se Slovákům může jenom zdát. Palba od modré byla strhující a kotouč pořád svištěl kolem tyčí Lašákovy klece.

Sborná létala po ledě a slovenská defenzíva měla plné ruce práce. Když byl Šatan vepředu, většinou nestřílel, jenom sklepl kotouč na Sokolova a ne-fair play metodou tlačil za brankovou čáru. V samém závěru skóroval Bondra z ojedinělé šance, aniž vědomě věděl jak. Slovensko znova jásalo, i když ne díky svému sportovnímu umění.

Jak tedy utkání komentovat celkově? Pozitivních věcí není moc. Nebylo to hezké hokejové představení. Slovenská suverenita se vytratila, na hole se vkrádala nervozita a nepřesnosti v rozehrávce. Rusové srovnali skóre a podle spravedlnosti měli zápas vyhrát.

Všichni novináři očekávali, že mistři budou opět Češi. A právem. V české šatně nebyl nikdo, kdo by pochyboval o našem právu na úspěch. Byly jsme nejlepší hokejisté šampionátu. Vždyť jsme dokázali vyhrát nejtěžší a nejhezčí zápasy MS. Všichni v českém týmu si po celý rok ohromně věřili. Češi předvedli na letošním mistrovství ve Švédsku své dosud nejlepší výkony. Sestavu hodně posílili hráči, kteří se vrátili z Ameriky do mistrovské soutěže. Slováci hrají v NHL v mnohem slabších týmech a taky za menší peníze.

Čeští hokejisté měly být černým koněm závěru mistrovství. Měly potřebnou vůli a koncentraci. Bůh však na nás seslal smůlu a veškeré snahy zachovat si naději na další vítězství se rozbily o „dějinnou“ výhru lokálního východoevropského týmu. Slováci mají zlato, ale morální vítězové turnaje jsou Češi.

Autor Karel Jeníček (1957) je redaktor pražského Sport Rádia.

Prečítajte si aj: Ako prekonať slovenský „český komplex“?

 Rozbor hokejovej hymny docentky Kristíny

List Kanaďanom