Pražský sportovní komentátor Karel Jeníček o slovenském hokeji. 14. 5. 2002

Poprvé v historii, deset let po vzniku samostatného státu, Slovensko získalo titul mistra světa v ledovém hokeji. Bylo to ale zasloužené? Jako dlouholetý znalec slovenského stylu hry jsem přesvědčen, že ne! Vyhrát měla jistě česká parta, která do Göteborgu, Jönköpingu a Karlstadu vyslala nejlepší světovou sestavu vůbec. Vítězství slovenských hokejistů je neuvěřitelně nespravedlivé. Takový vývoj nikdo nečekal.

Celkem šestnáct týmů bylo ve Švédsku rozděleno do čtyř základních skupin, kde se utkaly systémem každý s každým. Tři nejlepší týmy postoupily do dvou osmifinálových skupin a osm týmů pak do čtvrtfinále, které se hrálo systémem play off. Slováci měli při losování štěstí, jenž Čechy pořád obcházelo. A finále, to byla opravdová fraška. Tak nehezký hokej, jaký předváděly Slováci, jsem již dlouho neviděl.

Diváky v sobotu v Göteborgu poprvé rozjásal ve 1. minutě Ľubo Višňovský, hluboce průměrný bruslař, když náhodou, hned po 22 vteřinách, nahodil kotouč do skrumáže před brankou a ten si mezi nohama několika hráčů našel cestu do sítě. Ruští hokejisté vstoupili do nejdůležitějšího souboje bez bázně, ale v první třetině jim nestála štěstěna po boku. Slováci začali nesoustředěně, přímo špatně, i když v 1. třetině přestříleli soupeře v poměru 2:0.

Brzy se prokázalo, že kapitán Miro Šatan není sebevědomá, originální a vůdčí sportovní i lidská osobnost, kterou každé mužstvo potřebuje jako sůl. Rusové pak díky několika výborným zákrokům úvodnímu náporu odolali a v prostředním dějství se začali osmělovat. Slováci již v druhé půlce utkání neměli moc šancí.

Bylo jen otázkou času, kdy dají Rusáci první gól a převezmou vedení. Brzy so sborné dařilo vše, na co sáhla, a sebevědomým herním projevem nedovolovala jakýkoliv slovenský odpor. Vyděšení Slováci se stáhly do defenzivy a pasivní hrou si nevytvářely další příležitosti. A spůsob, jakým hráli v oslabení, to je jednoduše skandál!

Co říci jednotlivě ke slovenským hráčům? Peter Bondra a Žigmund Pálffy (jinak přítel nejmenované slovenské silikonové fitnes „krasavice“) střílejí náhodně a bez přemýšlení. Chybí jim strategický smysl, který skvěle zvládá náš Jaromír Jágr. Na gólmana a teď taky „zpěváka“ Jana Lašáka nemusíte pálit nijak tvrdě. Stačí, když pošlete kotouč směrem k brance. Co jiného se dá říct, když nezvládl třetí ruský zásah, ve všech směrech tak banální!?

Smůla, že za Rusy nehrál skvělý brankár Nabokov, skóre mohlo v závěru vypadat jinak!

Pro příklad si vezměte slovenskou taktitu v druhé polovině utkání. Slovensko jako celek se zaleklo a aktivita byla tatam. Rastislav Pavlikovský minul, neuspěl nováček Somík a do třetice zaváhal Pálffy. Slováci se zatlačili do obrany a jejich občasné kontry nebyly nebezpečné. Sborná nevěřila, a já již vůbec ne, jak Šatan se štěstím proměnil a přidal třetí cihlu na slovenskou zlatou, ale nezaslouženou stavbu.

Led se před Lašákovým brankovištěm žhavil. Sušinskij pak nádherně umazal jednu čárku z ruského manka a ukázal Slovákům, jak se ve světě hraje opravdový hokej. Rusové o sobě dávali pořád více vědět brutálními střeleckými projektily, o kterých se Slovákům může jenom zdát. Palba od modré byla strhující a kotouč pořád svištěl kolem tyčí Lašákovy klece.

Sborná létala po ledě a slovenská defenzíva měla plné ruce práce. Když byl Šatan vepředu, většinou nestřílel, jenom sklepl kotouč na Sokolova a ne-fair play metodou tlačil za brankovou čáru. V samém závěru skóroval Bondra z ojedinělé šance, aniž vědomě věděl jak. Slovensko znova jásalo, i když ne díky svému sportovnímu umění.

Jak tedy utkání komentovat celkově? Pozitivních věcí není moc. Nebylo to hezké hokejové představení. Slovenská suverenita se vytratila, na hole se vkrádala nervozita a nepřesnosti v rozehrávce. Rusové srovnali skóre a podle spravedlnosti měli zápas vyhrát.

Všichni novináři očekávali, že mistři budou opět Češi. A právem. V české šatně nebyl nikdo, kdo by pochyboval o našem právu na úspěch. Byly jsme nejlepší hokejisté šampionátu. Vždyť jsme dokázali vyhrát nejtěžší a nejhezčí zápasy MS. Všichni v českém týmu si po celý rok ohromně věřili. Češi předvedli na letošním mistrovství ve Švédsku své dosud nejlepší výkony. Sestavu hodně posílili hráči, kteří se vrátili z Ameriky do mistrovské soutěže. Slováci hrají v NHL v mnohem slabších týmech a taky za menší peníze.

Čeští hokejisté měly být černým koněm závěru mistrovství. Měly potřebnou vůli a koncentraci. Bůh však na nás seslal smůlu a veškeré snahy zachovat si naději na další vítězství se rozbily o „dějinnou“ výhru lokálního východoevropského týmu. Slováci mají zlato, ale morální vítězové turnaje jsou Češi.

Autor Karel Jeníček (1957) je redaktor pražského Sport Rádia.

Prečítajte si aj: Ako prekonať slovenský „český komplex“?

 Rozbor hokejovej hymny docentky Kristíny

List Kanaďanom